„Plastická svoboda znamená osvobození mysli.“ – Jan Kaplický. JK a jeho budova Národní knihovny. JK a jeho Media Centre. A jeho obchodní dům Selfridges. A Kongresové centrum Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. A další, další, další.
Všechny tyto návrhy, v ideálním případě i reálné budovy, spojuje ona plasticita. Organičnost. Živočišnost. A obrovská vlna nevole, tu větší, tu menší. Nejvíce patrná a, bohužel i fatální, u NK v Praze. Ale proč? Proč se lidé bouří proti něčemu, co sám Kaplický trefně pojmenovává jako prostředek, díky kterému „jednota vnitřního a vnějšího může být naprostá.“? Odpověď, sahající daleko, daleko dál než pouze do architektury, mne napadla cestou na záchod. Symptomatické.
Často se uvádí, že uvedené návrhy se lidem nelíbí. Že k nim mají bytostný odpor. Že jsou prostě a jednoduše ošklivé /paradox, kdy JK navrhoval s myšlenkou krásy jakožto jednou z priorit, netřeba zmiňovat/. Ale proč? Linie, výtvor člověka, nám dává odpověď.
Člověk má strach. Chce se oprostit od onoho reálného faktu, že máme své živočišné potřeby, že potřebujeme chodit na onen záchod, jíst, spát, že potřebujeme sex, že potřebujeme dýchat, že se často chováme i hůře než zvířata. To vše ale nechceme vědět. Proto vymýšlíme pseudo-racionální argumenty, snažíme se schovat za linii, za zdi našich hranatých domů, za ploty Zoo, za skla, karoserie automobilů. Nedochází nám, že to hlavní, co člověk má, čím se nejvíce odlišuje, je vědomí sebe sama. Když se ale snaží selektovat v tom, co je, tak o něj přichází. A tak naše mysl může, přesně ve stylu linie, směřovat jen jediným směrem.
Naše? Ne. Některých z nás. Být přímý je hezké. Je správné. Ale ne pokud se jedná o myšlení__ .